90 let v pohybu
Tento rozhovor vznikl poslední lednovou neděli 2021 v domě manželů Skřejpkových ve Vyškově. Oba devadesátníci měli během něho dvě návštěvy a několik telefonátů, bylo tedy jasné, že se nenudí. Oni totiž ani neví, jak se to dělá, přestože, anebo právě proto, že nemají např. internet. Vyrůstali v poválečné době masového rozvoje celé řady sportů a jim přirostl k srdci volejbal. Stal se neodmyslitelnou součástí nejen jejich mládí, ale i celého společného života. Marie hrála rekreačně volejbal až do neuvěřitelných 85 let.
Vzpomenete si na své volejbalové začátky?
Alois: První zkušenosti mám ze školy, v hodinách tělesné výchovy jsme mimo gymnastiky, házené a fotbalu hráli také volejbal. Mimo to vím, že existoval již oddíl volejbalu u Sokolovny. Závodně jsem začal hrát až na vojně v Hranicích v r. 1949. Tam jsem se například setkal osobně s dost drsnými tréninkovými metodami Emila Zátopka, to byl zážitek. Poté, už ženatý, jsem hrál armádní soutěž v Doksech do r. 1955. Po návratu do Vyškova jsem převzal od Josefa Rutara oddíl Rudé hvězdy Vyškov, který hrál tehdy okresní soutěž.
Marie: Volejbal na škole pro děvčata nebyl, my jsme převážně cvičili gymnastiku. Mimo školu jsem chodila od 9 let do Sokola, kde byla sice také převážně gymnastika, ale po cvičení jsme tam hráli rekreačně volejbal a z toho později vzniklo ženské družstvo Slavoj Vyškov. Já sama jsem začala volejbal hrát závodně až kolem roku 1958, to jsem jezdila ke hřišti ještě s kočárkem.
zleva dole: Walter, Navrátil, Pospíšil, Procházka,
horní řada: Obdržálek, Blažek, Řičánek, Dohnal, Skřejpek
Co Vás lákalo ke sportu?
Alois: Určitě pohyb… a také legrace v kolektivu. Ten je asi ze všeho nejdůležitější.
Marie: Zkrátka nás to bavilo, byla dobrá parta. Sportovali jsme se zájmem, chtěli jsme získat maximum, ne jen se zúčastnit. Byli jsme do toho opravdu zapálení, chodili jsme cvičit i přes zákaz rodičů. Čím více nám to zakazovali, tím více jsme byli odhodlaní. Když nebylo cvičení, poradili jsme si jinak. Každé zábradlí, každý kus trávníku byl naše tělocvična.
Jaro 1971. zleva: Pospíšilová, Mandlíková, Močochová, Alánová, Žižlavská, Skřejpková, Housová, Berčíková
Měli jste podle Vašeho názoru více volného času ve srovnání se dneškem?
Alois: Určitě ne, volný čas se musel udělat.
Marie: To neměli, ale musíme říct, že samotné tréninky nebyly tak časově náročné, muži chodili 2x týdně, my ženy na volejbal ze začátku jen 1x, později v krajském přeboru 2x týdně a o víkendu zápas.
Soutěže se hráli na venkovních kurtech, co jste dělávali v zimě?
Alois: Měli jsme už jako Rudá hvězda k dispozici tělocvičnu u dnešní ŽŠ Nádražní, bohužel měla nízký strop, takže zdatnější smečaři jako třeba Čestmír Luska, jej dokázali při smeči odrazem od země trefovat.
Marie: Vím, že v této hale nebyl jen samotný volejbal, ale také jsme chodili cvičit, takové posilování s vlastním tělem, s rozcvičkou, se vším všudy.
Co po skončení závodní činnosti?
Alois: Udělal jsem si trenérskou třídu 3, poté 2 a rozhodčího mam dokonce třidu 1., takže jsem jezdil na mopedu po Moravě a pískal o víkendech za 45Kč ligová utkání.
V letech 1961-68 jsem byl zvolen předsedou výboru vyškovského volejbalu. Měli jsme postupně až 3 oddíly mužů, družstvo žen i dorostenců v okresním přeboru. Proto jsme se za čas přestěhovali na hřiště u Muzea a následně už do volejbalového areálu v parku, kde jsme vybudovali 6 hřišť. Účastnil jsem se pravidelných zasedání UV ČSTV, vzpomínám si, že jsme do Prahy létali za 60 Kč Dakotou (transportní letoun Douglas DC-3 Dakota, jenž zasáhl i do bojů 2. světové války – pozn. redakce) z Brna. Živě si pamatuju, jak nad Vysočinou se vždy letadlo propadlo o 15 metrů … Mé předsednictví skončilo podpisem pod nesouhlas se vpádem sovětských vojsk do naší země a byl jsem nucen předat nedobrovolně funkci. U volejbalu jsem zůstal, ale předsednictví převzal pak pan Josef Hledík a dočkali jsme se i ligové příslušnosti u mužů v roce 1977.
Marie: Já jsem hrála závodně až do 53 let, převzala jsem také od Evy Mandlíkové žákyně k trénování. Později se ke mně přidal i manžel Alois a společně jsme to dotáhli i přes různé neshody o chápání ženského volejbalu i vedení družstva až do republikového finále žákyň v roce 1973. To se hrálo ve Vrchlabí a byl to náš největší trenérský úspěch.
1973 – družstvo žákyň vyškova před Finále ČR. Uprostřed trenérka Marie Skřejpková
Sledujete stále aktuální dění ve sportu?
Alois: No samozřejmě, jakmile je v televizi jakýkoliv sport, sledujeme to!
Marie: Hlavně volejbal mám ráda, ale dá se říct, že sport obecně. I na místní volejbal ve Vyškově chodíme, na mládež i muže, i když nám to především u mužského Áčka klidu nepřidá (úsměv)
A jaký máte názor na současnou mladou generaci? Přestává se hýbat, stýkat se spolu, čas tráví čím dál více ve virtuálním prostředí…
Marie: my máme širokou rodinu a dá se říct, že vnuci sportovali, bohužel vnučky žádná.
Alois: Je to škoda, protože ve sportu a volejbale zvlášť můžete získat pohyblivost, odvahu a bojovnost, hraje se za kolektiv, ne sám za sebe. To by si měl každý uvědomit, jaká je to výhoda. Jejich rodiče ještě něco dělali, i volejbal tam byl, ale děti už prostě nepokračují.
Marie: …Nás rodiče také ke sportu nevedli, chvílemi spíše naopak. Ale možná jsou pohodlnější nebo mají jinou zábavu, internet a podobně.
Třeba nemohou nic hrát, protože mají pořád ty telefony v ruce…?
Alois (úsměv) Ano to známe asi všichni, tady při návštěvách, v každé volné chvíli se sklopenou hlavou něco hledají…
Marie: Nějaké kroužky asi navštěvují, ale žádný kolektivní sport to není. Organizovaný sport se teď navíc přesunul výhradně do měst, třeba v Drysicích se družstvo nevytvoří, nenajde se ani trenér. Takže toto je taky problém jak se ty děti tam mají dostat.
Můžu namítnout, že dnes má každá rodina minimálně jedno auto..
Marie: Ano je to úplně jiné. Oni ale musí chtít. Rodiče i děti. Dnes jsou ale děti většinou takové, že přijdou do nového prostředí a po týdnu řeknou: mě se tam nelíbí. Pokud jim to vůbec nic neřekne, tak dobře, ale spíše je to tak, že se jim nechce překonávat žádné překážky. A rodiče jim vyhoví.
Co Vám volejbal dal a vzal?
Alois: Volejbal mi dal radost a pohodu, kamarádství. Byl a jsem opravdu spokojený. Nevzal mi nic.
Marie: Souhlasím, nevzal nám nic. A sport nám určitě dal toleranci a sílu poprat se s problémy, které přicházely.
My jsme chodili na volejbal kdy to šlo. A teď to kvůli covidu nejde. Já jsem hrála rekreačně volejbal do 85 let, u Muzea a na Sokolovně, kde jsem začínala. Koupili se ryby na gril, hrál se večer volejbal, taková plácaná, ale bylo veselo. Ráda na to vzpomínám a to nám teď hodně chybí.
Jaké je soužití volejbalových partnerů – byla to vždy bezproblémová jízda?
Marie: Vždycky je fůra starostí, ale nakonec, když vidíš, v jakém stavu a věku jsme to překonali, řekneš si – je to dobré. Občas se rafnem, ale pořád se máme rádi. Výhoda je, že oba žijeme sportem, takže se nehádáme o televizní pořady.
Alois: (s úsměvem) Ano, když je třeba krasobruslení…
Evidentně máte recept na dlouhověkost a životní energii. Prozradíte nám ho?
Marie: Myslím si střídmost v jídle a pití, hodně pohybu a fyzické zátěže a méně té psychické. Zkrátka žít jak se žít má.
Alois: (nadále s nadhledem): Dobré manželství, dobré červené víno a domácí slivovice.
Za čtenáře Volejbalu Vyškov děkuji za rozhovor a přeji pevné zdraví.
Tomáš Luska
Vyškov, 31. 1. 2021
Marie proháněla na hřišti o generace mladší protivníky až do 85 let.