Koordinační test by měl být vstupní branou do žákovského volejbalu. Zjištění její úrovně je pro klub důležitější než např. výkonnostní testy jako hod medicinbalem nebo skok snožmo, které projdou vývojem hráče významnými změnami až mnohem později. U každého dítěte nám navíc dává možnost individuálního přístupu v této oblasti – zlepšení limitujících složek koordinace (rytmus, rovnováha, optické představivosti…), což ocení jistě i rodiče jako vklad do budoucna a nejen do sportu.

Cvičení, cíleně rozvíjející koordinační schopnosti, obsahuje řada videí z každé podkategorie naší metodiky pro MŽ, – zde uvedeme krátkou testovací baterii na základě standardizovaného testu MABC-2 (Movement Assessment Battery for Children), základy aktivace stabilizace trupu a příklady pro rozvoj různých typů koordinace. Mnohé hry si vybavíte sami  z minulosti a jsou stále použitelné –  (skákání panáka či přes gumu, školka s míčem, holubička,  vytleskání, vydupání rytmu, žonglování, Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum! atp.), zařazení jiných sportů do rozcvičovací části (basketbal, gymnastika, tanec, fotbálek)  jindy stačí do jednoduchých volejbalových cvičení techniky dodat jinou dimenzi zavřením očí, doplněním balanční plošiny, napodobování cizích pohybů či rozdělení pohybu na segmenty..) až po náročnější plnění úkolů v čase. Ideální variantou jsou různé hry, kde působíme nenásilnou formou. 

Rozvoji koordinace se věnujeme hned po úvodní části tréninku. Pracujeme ve skupinách podle barevného rozlišení skóre vstupního testu: zelená bez obtíží cca 15-20 minut, oranžová – u dětí s viditelnými problémy pokračujeme až 45 minut – jednoduchá cvičení s maximálním uvědomováním si postury v pohybech (cvičí i doma). Může se stát i případ, kdy má dítě velké hendikepy na tréninku i podle červeného skóre vstupního testu, zde lze rodičům nejprve doporučit  návštěvu neurologa či pediatra pro nalezení příčin a určení dalšího postupu.

Nenechte se mýlit tím, že některá cvičení jakoby „nepatří“ do volejbalu či sportu obecně, cvičíme zde CNS jako řídící jednotku a vzorce, které tam nahráváme, se nám projeví i v pohybu. V dobrém i špatném. Naším cílem tak musí být optimální souhra svalů v celém biomechanickém řetězci pohybu bez patologických dopadů na klouby a měkké tkáně mladých hráčů. Děje se to nikoliv posílením svalových funkcí, ale úrovní řídícího programu. Tento koordinační  trénink posturálních funkcí v souboji s gravitací musí respektovat anatomii lidského těla a zajišťovat neutrální pozice částí těla při pohybu. Dbejme proto dodržování zásad při učení nových pohybů. Už jen takový volejbalový střehový postoj se dá naučit „proti přírodě“ s koleny před špičkami či ohnutými zády a bude likvidovat postupně kolena a kyčle, nehledě na pomalejší start pod míč.

Rozvíjejme také správné dýchání bránicí a pocit stabilizace trupu (bránice – břišní lis) při každém pohybu, vycházejícím z postavení hrudníku a pánve nad sebou, a „rovná“ páteř (pozice dítěte na zádech). Bez této zásady není jakýkoliv optimální pohyb možný. Na těchto zásadách se vyvíjel náš CNS, je nám vrozená a jiné provedení vede k přetížení jiných částí a tím špatné technice, znemožňující maximální výkon. Učení nových pohybových dovedností tak musí být provázeno též správnými pohybovými návyky jako je zpevnění středu těla, postavení páteře a poloha hrudníku vůči pánvi v každé poloze těla a s tím související správné dýchání.

Hluboký stabilizační systém zpevňujeme ve výdržových polohách po dobu od 10 sekund až do 1 minuty a více. Začínáme vždy od  jednodušších cviků a postupně přecházíme na složitější, pomocí zvyšování koordinační náročnosti u jednotlivých cviků. Tento postup nám pohybový úkol neztíží pomocí navýšení zátěže nýbrž tím, že cvik bude složitější na obratnost nebo ještě lépe na rovnováhu (balanční techniku). 
Zajímavé a oblíbené je pro děti zapojení různých cvičebních pomůcek, různého druhu ať už specifických například bosu, overballu