Volejbal je jedním ze základů našeho rodinného života, říká Čestmír Luska

V letošním roce bude slavit osmdesáté narozeniny a první dárek už dostal od svých sportovních kamarádů a fanoušků. Při slavnostním vyhlašování nejlepších sportovců města za rok 2021 byl uveden do vyškovské sportovní síně slávy. Oficiálně je Čestmír Luska „Sportovní osobností Vyškova“.

Že zaslouženě, je nasnadě. Svému milovanému sportu zasvětil doslova celý život. Podřídil mu i život rodinný. Výčet výborných výsledků a odvedené práce je předlouhý. Především je ale nutno zmínit, že po návratu z vojenské základní služby, kde se v Dukle Kolín seznámil s tou nejvyšší úrovní volejbalu, pak spolu s kamarády vytáhli vyškovský volejbal z okresních soutěží až do druhé ligy. Ligové soutěže pak mužský tým hrál dlouhých třiadvacet let. Později už pod jeho trenérským vedením.

Jaká byla vaše volejbalová období? Kdo s vámi stál u jejich základů?

Popsat podrobněji mojí sportovní kariéru, hráčskou, trenérskou i funkcionářskou, by vyšlo na rozsáhlý dokument. Takže jen to zásadní, ale i tak toho bude balík. (úsměv)

Tak to vemte od začátku.

První kontaktní osobou spojenou se zahájením mé volejbalové kariéry ve Vyškově je Jarek Menšík. To se událo roce 1963 tak, že jsem přijel z vojny na opušťák a cestou z vlaku jsem se s ním potkal. Padla moje otázka, kampak s tím báglem? Odpověď, za zámek na trénink odbíjené. Co následovalo se dá již vytušit. Rychle pro tenisky a hurá za zámek. Proč tomu dávám takový význam je skutečnost, že před odchodem na vojnu jsem vůbec nic o volejbalu ve Vyškově nevěděl. Ve vědomí jsem měl jen fotbal, hokej, basketbal, ragby a atletiku.

Jak tehdy vypadal volejbal ve Vyškově?

V bývalém oddílu RH trenérsky vládl Lojzík Skřejpek. Volejbal za zámkem byla však krátká epizoda. Oddíl RH byl po dvou sezonách zrušen a došlo k hráčskému spojení se Slavojem Vyškov, a to pod vlajkou TJ Vyškov. Toto období bylo významné v tom, že se zformovalo družstvo, které pod vedením Vladi Procházky za asistence Teoše Kudličky i mojí, poprvé dosáhlo na účast v elitním krajském přeboru I. třídy. Zajímavostí je to, že jsme v týmu měli i pozdějšího nejlepšího ragbistu ČSSR Karla Berku. K dalšímu postupnému krůčku jsme dospěli i tím, že jsem spolu s Vladimírem Procházkou absolvovali v roce 1966 trenérský kurz pro klasifikaci III. třída. On se následně věnoval hlavně omladině a já spolu s inženýrem Janem Procházkou stáli o zrodu nového družstva, které za velké podpory vedení oddílu v čele s ing. Josefem Hledíkem dosáhlo v roce 1977 na vytoužený cíl, a to účast v ligové soutěži.

To byla dlouhá a slavná kapitola…

Ano prakticky trvala třiadvacet let. V roce 1995 u družstva ukončil své působení Jenda Procházka a svou pomoc s vedením týmu mi nabídl dlouholetý kapitán Ivan Drnovský. Toto spojení bylo ukončeno v roce 1998, kdy se již formovalo velké omlazení kádru, na které měla vliv moje společná trenérská práce s Pepou Řezníčkem u žákovského a později juniorského družstva, které dotáhl do ligové úrovně on. K dalšímu oživení kádru mužů došlo po roce 2005, kdy po vítězství v krajském přeboru absolvovalo družstvo juniorů pod mým vedením další kvalifikaci o ligovou účast. To se o družstvo mužů A již začali strat i můj syn Tomáš s dlouholetým kapitánem Martinem Křížem. Toto spojení se sporadickou mojí účastí trvá i do dnešních dnů.

Vyberte pár nejlepších nebo nejcennějších výsledků.

Cenné je již samotné účinkování našich týmů v ligových soutěžích. Za těch 23 soutěžních ročníků jsme několikrát obsadili i medailová umístnění. Významné jsou také vítězství v turnajových kláních, nevyjímaje i prestižní každoroční turnaj o Lulečský pohár, na kterém tehdy hrávaly i další ligové kluby. Velkou odměnou za naší sportovní snahu vždy byla spokojenost našich diváků a příznivců. Nezapomenutelné chvíle jsme společně prožívali při utkáních, a to jak na antukovém hřišti za parkem proti HM Ostrava v čele s olympionikem Frantou Sokolem, proti nynějšímu Zlínu, Tatře Kopřivnice, Zbrojovce Brno a další volejbalovým baštám. Totéž samozřejmě probíhalo následně i v hale. Z pozdějšího období také potěší poháry vystavené v hale Volejbalu Brno na Kounicové ulici pro nejlepší hráče výběru Jihomoravského kraje v juniorské kategorii. Na jejich štítcích jsou i jména našich hráčů.

Bylo možno nějak využít zkušeností získaných v Dukle Kolín?

Dukla byla tehdy, to znamená v letech 1962 – 1965, naším nejlepším týmem, který se jako jeden z prvních připravoval profi systémem. K hráčům, vojákům z povolání, reprezentantům – Paulus, Šmídl, Smolka, Tesař a další – byli doplňováni volejbalisté-vojáci základní služby. Za mé působnosti to byli Peška, Hamáček z Budějovic, Felkl z Olomouce, Kučírek z Potrubí Praha a další. Ten posledně jmenovaný byl také tím, který si mě vzal do parády a snažil se o zdokonalování mých volejbalových dovedností. Bylo to však v rámci tréninků B týmu, který byl účastníkem II. ligy. Takže pro začátky volejbalové i trenérské kariéry pro mě rozhodně velký a zásadní přínos.

Jak dlouho jste pak sám hrál aktivně a od kdy jste se stal trenérem?

Druhou ligu jsem hrál do roku 1988 tzn. jedenáct roků. Dalších čtrnáct let do roku 2002 to byl převážně krajský převor II. třídy později okresní přebor. Většinou jsem se mimo své hráčské povinnosti dopracoval k tomu, že jsem měl na starosti i nějaké mládežnické družstvo. Bylo to ve spolupráci s Vladimírem Procházkou, s Pepou Řezníčkem a někdy i samostatně. Kvalifikovaným trenérem III. třídy jsem se stal v roce 1966, trenérem II. třídy – tedy licence B – v roce 1989.

Převzít tým jako trenér bylo zcela logickým navázáním na hráčskou kariéru. Jak to bylo s ostatními funkcemi ve volejbalovém hnutí?

Aby toho nebylo málo s děním kolem mužstva, měl jsem tu čest vykonávat i řadu funkcí s tím propojených. První bylo členství ve výboru oddílu, pak následovalo členství ve výboru Okresního volejbalového svazu a byl jsem i jeho předsedou. Z toho vyplynulo členství ve výkonném výboru Jihomoravského krajského volejbalového svazu a v jeho trenérsko-metodické komisi. V ní jsem byl článkem mezi amatérskými přístupy a přístupy profesionálními, které při diskuzích převažovaly. Jestliže dalšími členy byli například i Karel Láznička a Mirek Čada, tak je zřejmé proč. S jejich zásadou, že trénovat dvakrát týdně se jedná o sport rekreační ne výkonnostní, jsem míval problém. Bylo to tedy o tom, že v dnešní době dostat hráče v týdnu více jak dvakrát na hřiště bylo a je složitou záležitostí, ač by si to jistě každý trenér přál.

Co hlavně je za tím, že se tak vysoká úroveň mužstva dařila držet tak dlouho? Kteří vaši odchovanci – kamarádi táhli tu „káru“ s vámi?

Z pohledu toho, co bylo řečeno výše, se jeví jako malý zázrak to, že jsme dokázali s dvěma tréninkovými jednotkami týdně konkurovat nejlepším týmům Moravy, které většinou disponovaly, jak lepšími materiálními možnostmi, tak i vyššími tréninkovými objemy. Je za tím pro dnešní dobu nepředstavitelná tréninková morálka, ctižádost k zlepšování a následnému udržování své sportovní formy. Důležitým faktorem byla uvědomělá kázeň většiny členů družstva. Mám-li říct jména, potom by bylo nutné jmenovat všechny hráče družstva, které bylo základem vzestupu na ligovou úroveň.

Přece jen to zkuste.

Dobře, některá tedy musím uvést. Od začátku mé hráčské kariéry a potom i jako člen vedení družstev to byli Alois Skřejpek, Teoš Kudlička, Vladimír Procházka, ing. Josef Hledík, ing. Jan Procházka, Josef Řezníček, ing. Ivan Drnovský, Tomáš Luska, Martin Kříž a předcházející předsedové Volejbalu Vyškov Jiří Polášek a Vladimír Golda. Důležité pro to, aby vše mohlo úspěšně pokračovat i po roce 1990 byl i zájem a podpora, jak bývalých výborných hráčů Standy Novotného, Zdeňka Matuly, Jana Štolfy, tak ředitele Agroexu a předsedy SK Vyškov ing. Františka Rause.

Která funkce vám dala, jak se říká, nejvíc zabrat?

Největším záběrem, a to v poslední době, bylo ukočírovat tréninky žákovské kategorie. Nepříjemným poznáním bylo to, že ti nejvíce talentovaní byli většinou těmi nejméně disciplinovanými. O tom, jaký je nyní stav připravenosti dětí ve věku kolem deseti roků bylo řečeno již mnohé. Není to nyní jen o trenérech, ale také o rodině a škole.

Co bude potřeba dělat, aby se ligová soutěž do Vyškova vrátila?

Chceme-li zachovat dosavadní přístupy k sestavení vyškovských týmů, potom není jiná možnost, než se dobře starat o mládežnické kategorie. V současnosti se trochu blýská na opět lepší časy. Spojené družstvo kadetů, juniorů i hráčů nad U19 vedené Mgr. Tomášem Karáskem a Pavlem Dudou hraje krajský přebor I. třídy. Nevede si nejhůře a dokáže potrápit i favority včetně našeho A družstva. Tři naši kadeti z tohoto kolektivu jsou zároveň také členy extraligových mládežnických družstev v Kojetíně. Žel proto, že naše mládežnická základna není dostatečně početná k sestavení vlastních družstev.

Mezi jmény zaznělo i jméno vašeho syna Tomáše. To ale o vaší volejbalové rodině vypovídá jen částečně. Prý jste se manželkou Annou seznámili na antukových kurtech? Vychovávali jste své dva syny směrem k volejbalu nebo to bylo tak nějak automatické. Jak to u vás chodilo a jak to pokračuje?

Je tomu tak, že moje manželka Anička přijala odvážně moji vizi a volejbal se pro nás stal jednou ze základních náplní společného života. Takže moje ocenění je na půl její. Proto i jí patří velké poděkování. Jednou ze základních výbav na každou letní dovolenou byl volejbalový míč a někdy i síť. Naši kluci Tomáš a Dalibor, přesto, že oba začínali u hokeje, byli volejbalovými dovednostmi vybaveni již od svých osmi roků. Finálové výsledky se dostavily u Dalibora již v kategorii U19, kdy se stal členem reprezentačního týmu pro mistrovství Evropy 1992. Jeho další volejbalová kariéra byla spojena s volejbalem plážovým a v šestkovém zůstal věrný vyškovskému týmu. Metou nejvyšší se stal titul mistra republika v plážovém volejbalu v roce 1999, a to s Petrem Chromým, a reprezentace na mistrovství Evropy. Starší Tomáš, nyní i předseda Volejbalu Vyškov, je i součástí prvního družstva mužů jako vedoucí i hráč již od roku 1992, tedy jak v období ligové účasti, tak v KP I. Přes léto je také milovníkem plážového volejbalu. Aby se přiblížil svému mladšímu bratrovi, tak se také i on stal v roce 2016 přeborníkem republiky, ale v kategorii nad 40 roků. V roce 2017 úspěšně ukončil na UP Olomouc studijní obor Tělesná výchova a sport.

A teď nastupuje další generace…

Ano, z hlediska další kontinuity v rodinné tradici se nyní jedná o další pokolení. Nejstarší vnuk Jakub, nadějný volejbalista po snaze stát se i dobrým basketbalistou po covidovém období zjistil, že mu lépe vyhovuje individuální sportovní příprava. Vnučka Barunka, nadějná volejbalistka, to zatím také nezvládá. O něco lépe jsou na tom naše mladší naděje. Ve volejbalových kategoriích U17, U19 je to Čeněk, hráč extraligových týmů Kojetína a vyškovského týmu mužů B v KP I. Mimo to i vítěz Olympiády mládeže v Liberci v dresu Jihomoravského kraje. V kategoriích U14, U17, U19 máme našeho Petříka. Lákal jsem ho do volejbalu, ale větší úspěch měl trenér stolního tenisu. Petrovi výsledky jsou takové, že poháry, diplomy a medaile již nemají kam věšet, včetně titulu přeborníka Jihomoravského kraje. Stále ale žiji v naději, že se k volejbalu či basketbalu vrátí, protože by mu to šlo stejně dobře jako pinec.

Stejné pocty jako vám se na slavnostním galavečeru dostalo i Jiřímu Fojtovi, který také hodně dlouho vedl vyškovský basketbal. Bohužel loni předčasně zemřel.

S Jirkou jsme se poznali u sportu, jak jinak než v hale za parkem, kde jsme se velmi často střídali se svými týmy jak v trénincích, tak v utkáních. Často jsme diskutovali o tom, co nás trápí a z čeho je možné se radovat. Vždy se zajímal, jak se nám dařilo v posledních utkáních. Oživoval moje vzpomínky na doby, kdy jsme se svými oddíly hráli pod jednou vlajkou a navzájem si fandili. Nešlo jen o volejbal a basketbal ale i ostatní sporty. Na toto období vzpomínám s nadějí, že by tomu tak mohlo opět být. To, že Jirka již mezi námi není, je mi moc líto. Toho, že jsme byli spolu oceněni jako sportovní osobnosti našeho města si vážím a děkuji všem, co o tom rozhodovali.

Kam vy sám řadíte vaše vyhlášení „Sportovní osobností Vyškova“?

Být v seznamu s těmi, kteří byli významnými osobnostmi sportovního dění ve Vyškově, je velkou ctí. S mnohými jsem byl v přátelském vztahu, s některými i spoluhráčem. Spoustu volejbalových utkání jsem v jednom týmu odehrál s Karlem Berkou, ve své době nejlepším ragbistou v ČSSR i s Radkem Mrňkou, úspěšným atletem. S Jarkem Kremličkou mě pojí jeho snaha získat mě do svého atletického týmu. Seznam by narůstal, ale nerad bych na někoho zapomněl. Moje nynější ocenění vnímám jako jednu z dalších teček za mojí sportovní kariérou. Za jejího trvání jsem poznal řadu kamarádů, volejbalistů, s kterými jsme se snažili o zdokonalování volejbalových dovedností. Někdy se to nedařilo dle představ, ale myslím, že jsme spolu i s našimi diváky prožili spoustu krásných okamžiků. Všem, kteří se do volejbalového dění zapojili patří také část mého ocenění. Bez tohoto propojení by moje snaha nebyla nic platná.

Co vás na volejbalu nejvíce přitáhlo, co vás u něj udržuje nyní?

Vždy jsem byl kolektivistický člověk. O volejbalu rozhodla příležitost si ho vyzkoušet i to, že se mně v něm dařilo o něco lépe než v kopané a hokeji. Nyní mně u volejbalu udržuje stálý zájem o sport a volejbal je stále sportem číslo 1. Ale nelze opomenout hlavně to, že mi není lhostejné, jak se vše bude ve vyškovském volejbalu dále odvíjet.

Jak se cítíte v osmdesáti letech?

Po ránu je složitější to rozhýbat, když se to podaří, potom asi jako v padesáti. (úsměv)

Máte nějaký svůj recept, jak se udržet i do tohoto věku relativně v kondici?

Téměř pro každé ráno mám pár osvědčených cviků. V zimě přijdou sem tam na řadu běžky. V létě není problém dohnat manko v kondici na zahradě. Sečení trávy kosou je i docela zábava. Řezání dřeva ruční pilou rovněž a k tomu klasické obracení půdy rýčem je také pro to velkou pomocí.

Co nyní hlavně zdůrazňujete nejmladším adeptům krásného sportu pod vysokou sítí?

Co se týká dovedností je volejbal nejnáročnějším kolektivním sportem. Při něm si nelze říci, jestliže si nezahraji, tak se alespoň proběhnu. Proto je nejdůležitější věcí mít trpělivost, poslechnout rad trenérů, omezit nesmyslné vysedávání u her na počítačích a ušetřený čas raději využít pro získání tělesné všestrannosti.

Autor: Jiří Vlach, Vyškovské noviny 18. 2. 2022